Sání je pro dítě intenzivní pocit a potřeba. Sání je vrozené chování. Na obrázcích z ultrazvuku lze vidět, že si dítě v matčině těle už od pátého měsíce těhotenství cucá palec. Již v prvních minutách po porodu saje dítě silně matčin prs, když jej poprvé kojí. Většina - ne-li úplně všechna - miminka mají při přijímání potravy výraznou potřebu sání. Průměrně 60 až 80% všech dětí v průmyslových zemích dostane během prvních šesti měsíců života dudlík.
Používání pomocníků při sání je rozšířeno po celém světě a má dlouhou historii. Nejstarší dochovaní předchůdci dudlíku pocházejí z Egypta a mají zhruba 4500 let. Jedná se o takzvané sací hrnky, které nesloužily přímo k přijímání potravy, ale spíše k uklidnění dítěte uspokojením jeho potřeby sání. Též ve starověku bylo používání dudlíků velmi rozšířeno; byla nalezena mnohá malá zvířátka s oušky, například žáby, která měla v obličeji malé otvory. Tyto figurky se dítěti zavěsily na krk a naplnily medem. Až do středověku byla tato cumlací zvířátka známá též v německé jazykové oblasti. V jiných kulturách se též používaly pevné potraviny jako například ryby nebo kousky masa, které mohlo dítě cumlat celé hodiny. Dále se používal též takzvaný cumlík, látkový hadřík, který byl naplněný kaší z mouky, chleba a medu. Běžně se též přidávaly makovice nebo alkohol. To bylo samozřejmě spojeno se značnými zdravotními riziky.
Teprve s nástupem gumových dudlíků v minulém století se objevuje dudlík v dnešní podobě.
Sporný je vliv dudlíků na kojení. Proto například mezinárodní organizace pro kojení La Leche Liga odrazuje kojící matky od brzkého používání dudlíku. Jedna švýcarská studie ovšem neprokázala žádný negativní vliv dudlíků na kojení.
Výzkumy na Novém Zélandu a v Anglii poukazují opatrně na ,,možný ochranný efekt“ dudlíku: existují náznaky, že by se SIDS (syndrom náhlého úmrtí kojenců) mohl vyskytovat méně často u dětí s dudlíkem než u dětí, které dudlík neměly.
Mnoho matek olizuje dudlík, než jej dítěti dají – z hygienický důvodů. Tím se mohou přenášet z matky na dítě plísňové onemocnění – především kandidióza. Sice riziko není obzvlášť velké, je ale přeci jen lepší dudlík nebo jiné předměty, které dítě bere do pusy, raději umýt.
Moderní dudlíky se skládají buď ze silikonu nebo z latexu. Oba materiály mají své pro i proti:
Latex je v porovnání se silikonem značně odolnější a pevnější. Je obzvlášť vhodný pro děti, které už mají zuby – latexový dudlík nemohou tak rychle zničit. Latex není tak odolný proti teplu. Působením slunečního záření a častým vyvařováním se latexový dudlík rychleji opotřebí a stane se porézním. Silikon je měkčí a případně příjemnější než latex. Silikon je méně elastický než latex a velmi rychle praskne když se objeví první trhlina. Potom se mohou odlupovat kousky a dítě je může spolknout. Latex má zabarvení dohněda – silikon je naproti tomu průhledný.
Kvalitní dudlíky neobsahují ftaláty, PVC nebo těkavé škodliviny. Rakovinotvorná přidaná látka (MBT) se na našem trhu již neobjevuje. Avšak při cestách do zahraničí byste si měli vzít dostatek náhradních dudlíků, neboť ne všude platí stejně přísné normy.
Většinou se dudlíky dělí do tří skupin podle velikosti:
Při výběru dudlíku se můžete docela dobře spolehnout na reakci Vašeho dítěte – pokud mu dudlík nesedí, jednoduše ho odmítne.
Tři nejčastější metody, jak čistit dudlík:
Řetízek na dudlíky je praktický vynález. Ale: řetízek na dudlíky byste si neměli vyrábět sami – existuje zde nebezpečí, že se dítě uškrtí, pokud bude řetízek příliš dlouhý. Řetízky, které můžete koupit v obchodě, podléhají přísným normám, co se délky a materiálu týče. Většinou jsou vyrobeny ze dřeva nebo plastu, mají uzávěry, které se dají připevnit na oblečení dítěte a nejsou delší než 22 cm. Je důležité dbát na to, že se z řetízku nedají uvolnit jednotlivé části – proto byste se jej měli hned zbavit, pokud je poškozený.
Kromě toho je výhodou pro uchovávání dudlíku, pokud jste venku, čistý obal.
Jelikož je palec tvrdý a není vytvarován podle čelisti, vznikají při cumlání palce časem vadné postavení zubů a těžko napravitelné vady čelisti. Je proto doporučováno, dávat přednost dudlíku: měkký materiál a vhodný tvar (na obou stranách zploštělý) minimalizují tato rizika.
Předkus, zkřížený skus a další vady skusu, vyčnívající špičáky a posunutí stoliček se vyskytuje u dětí, které dlouhodobě používají dudlík, než u dětí, které jej nepoužívají. Aby se čelist používáním dudlíku posunula, nějakou dobu to trvá: podle jedné skandinávské studie dva roky, při změnách na horní čelisti tři roky, aby se projevily změny.
Mezi druhým a třetím rokem života by se dítě – podle odborníků – mělo učit, jak se obejít bez dudlíku.
Do této doby lze totiž napravit možné vady při růstu čelisti – potom to již nelze. Zpravidla je odnaučování obtížnou záležitostí. Jako pomoc mohou sloužit narozeniny nebo Vánoce, kdy může být dudlík takzvaně vyměněn. Taky slavnostní obřady, v jejichž průběhu se pohřbívají věci v zahradě, bývají často úspěšné.
Nejsurovější metodou je odstřihávat kousek po kousku špičku dudlíku – jednou prostě přestane dítě dudlík bavit.
Obtížnější je odnaučování u dětí, které si cumlají palec – to může trvat až do školního věku. Dudlík může pomoct, nezbytně nutný ovšem pro dobro dítěte není! Pokud máte svoji vlastní osvěčenou metodu odvykání dudlíku, rádi ji pro poučení a možná i pobavení jiných rodičů zveřejníme. Neváhejte a napište nám.